Bedňák: Tradiční řemeslo, které stále žije

Kdo byl bedňák a jeho společenské postavení

Bedňák – to bylo označení pro ty nejchudší na českém venkově, pro lidi, kteří stáli úplně na samém okraji společnosti. Představte si člověka, který nevlastní prakticky nic – žádnou půdu, nebo možná jen kousek země, ze které se nedá uživit. Jak se v takové situaci vůbec dalo přežít? Jedinou možností byla práca pro jiné – pro bohaté sedláky, velkostatky, prostě pro kohokoliv, kdo byl ochoten zaplatit.

Venkovská společnost měla svou jasnou hierarchii a bedňáci stáli na jejím úplném dně. Zatímco sedlák hospodařil na rozsáhlých pozemcích a chalupník měl alespoň svoje malé hospodářství, bedňák se musel spoléhat výhradně na námezdní práci. Tahle naprostá závislost na ostatních ovlivňovala celý jeho život. V očích ostatních to byli lidé bez majetku, bez budoucnosti, bez hlasu v tom, co se v obci děje.

Jaká byla vlastně každodenní realita bedňáka? Hlavně to byla dřina – těžká, vyčerpávající a nikdy nekončící. Většinou šlo o sezónní zemědělské práce: orání, setí, sklízení obilí, okopávání, senoseč, péče o dobytek. Všechno to nejtěžší a nejméně ceněné padalo právě na bedňáky. A co v zimě, když na polích není práce? Tehdy museli hledat cokoliv jiného – kácení v lesích, opravy cest, jakoukoliv příležitostnou práci, která se zrovna naskytla.

Pracovní den bedňáka začínal za svítání a končil až se setměním. A za to všechno? Minimální odměna. Peníze v hotovosti byly spíš výjimkou – častěji dostávali naturálie: trochu obilí, brambory, mléko, nebo možná část úrody. Tahle forma platby je držela v začarovaném kruhu chudoby a závislosti.

Rodina? Ta musela táhnout za jeden provaz – pracovali všichni, včetně dětí. Jinak by to prostě nešlo. Děti bedňáků prakticky neměly šanci na vzdělání a většinou šly ve stopách rodičů. Bydleli v chatrčích na okraji vesnic, v příbytcích, které sotva chránily před deštěm a zimou.

Mohli bedňáci nějak zlepšit svůj osud? Bohužel ne – bez vlastní půdy neexistovala žádná cesta nahoru. Nemohli se stát chalupníky, natož sedláky. Jejich děti zdědily jen chudobu a společenské stigma. V matrikách a úředních záznamech figurovali jako bezzemci nebo nádeníci – černé na bílém potvrzení jejich postavení na samém dně společnosti.

A co jejich místo v komunitě? Měli vůbec nějaký hlas? Na důležitá jednání vesnické samosprávy je nikdo nezval, jejich názor nikoho nezajímal. Tahle sociální izolace je odsuzovala k životu na okraji, v neustálé nejistotě a existenční tísni, bez sebemenší naděje na změnu.

Hlavní pracovní náplň a každodenní povinnosti bedňáka

Bedňák – řemeslník, který celý život pracuje s dřevem a vytváří sudy, kádi a džbery. Není to jen o tom vzít prkno a nějak ho ohýbat. Tohle řemeslo chce cit pro materiál, zkušenost a pořádnou dávku trpělivosti. Zkuste si představit, že každé ráno vstáváte a víte, že vás čeká práce, kde každá chybička může znamenat, že sud bude protékat.

Všechno začíná u výběru dřeva. A to není jen tak – vzít první prkno, co vám přijde pod ruku. Bedňák si každý kus prohlíží, osahává, kontroluje vlhkost. Dub, akát, kaštan – to jsou dřeviny, které vydrží. Vidíte tu sukovitou desku? Ta se nehodí. Tahle zase není dostatečně vyschlá. Až když najde ten pravý materiál, může začít řezat klepky – prkénka, ze kterých se skládá sud. A pozor, tady není místo pro „zhruba. Každý milimetr hraje roli.

Pak přichází to nejdetailnější – opracování každé jednotlivé klepky. Představte si, že musíte ohoblovat dřevo tak, aby všechny díly dokonale zapadly k sobě jako puzzle. Jenže pracujete jen s ručními nástroji – hoblíkem, dlátem, nožem. Žádné moderní frézky nebo brusky. Ruce, cit a oči. Kontrolujete tloušťku, tvar, povrch. A znovu a znovu, dokud není každá klepka přesně taková, jaká má být.

Teď to začíná být zajímavé – dát ty jednotlivé kusy dohromady. Kovové obruče, které postupně nasazujete a utahujete, aby vznikl sud. Tohle obručování, to je opravdu dřina. Potřebujete sílu, ale taky jemnost. Kdyby jedna klepka seděla špatně, celý sud by byl k ničemu. Zkuste si to udělat sami – myslíte, že by vám to šlo napoprvé?

A co teprve ohýbání dřeva! Musíte ho zahřát ohněm nebo párou, aby změklo a dalo se vytvarovat do té klasické zaoblené podoby sudu. Jenže pozor – moc tepla a dřevo se spálí, málo a neohne se. Stojíte u toho, sledujete, cítíte materiál pod rukama. To se nedá naučit z knížky, to chce roky praxe.

A když už máte sud hotový, musíte ho otestovat. Naplníte ho vodou a čekáte. Drží? Nebo snad někde prosakuje? Každá netěsnost znamená vrátit se zpátky, najít problém, opravit ho. Dotěsnit spoje, vyměnit klepku. Prostě to udělat tak, aby to fungovalo.

Ale bedňák nevyrábí jen nové věci. Kolikrát mu lidé přinesou starý rodinný sud po dědovi, rozpadlý, s prasklými dílci. A on ho musí oživit. Vyměnit špatné klepky, obnovit obruče, vrátit nádobě život. To je práce, kde se spojuje řemeslo s respektem k tradicí a k věcem, které mají svůj příběh.

Bedňák je řemeslník, jehož ruce tvoří z dřeva nádoby pro uchování života - sudy, kádě a putny. Jeho práce vyžaduje nejen sílu, ale i cit pro materiál, znalost letokruhů a schopnost ohýbat dřevo podle své vůle. Každý soud je dílem trpělivosti, kde se setkává tradice s přesností.

Oldřich Tkalec

Výroba dřevěných nádob a sudů jako řemeslo

Výroba dřevěných nádob a sudů patří mezi řemesla, která u nás mají opravdu hluboké kořeny. Představte si, že bedňáci – jak se těmto šikovným řemeslníkům říkalo – byli po staletí nedílnou součástí každé vesnice i města. Jejich práce nebyla jen o opracování dřeva. Šlo o umění, které vyžadovalo nejen šikovné ruce, ale hlavně cit pro materiál a roky zkušeností. A věřte, že si jich lidé vážili – bedňáci měli své cechy a jejich výrobky byly žádané úplně všude.

Celé to začínalo u výběru správného dřeva. A to nebyla žádná hračka. Zkušený bedňák poznal na první pohled, které dřevo se hodí a které ne. Nejčastěji sahali po dubu – pevném, odolném proti vlhkosti, prostě ideál pro sudy na tekutiny. Samozřejmě se používalo i akátové, kaštanové nebo smrkové dřevo, každé mělo své místo. Ale pozor – dřevo se muselo nechat vysušit, někdy i několik let. Jinak by se vám později sud pokroutil nebo popraskal, a to přece nechcete.

Teď si zkuste představit, kolik práce bylo ve výrobě jediného sudu. Bedňák musel nejdřív připravit dlahy – ty podélné desky, ze kterých se sud skládá. A tady přichází ta skutečná řemeslná práce: každá dlaha musela být opracovaná tak, aby k sobě přiléhaly naprosto dokonale. Žádná špárka, žádná mezera. Navíc měly ten charakteristický tvar – širší uprostřed, užší na koncích. Právě proto má sud to typické zaoblení. Na tohle potřebujete speciální hoblíky, sekery, dláta a hlavně spoustu trpělivosti.

Pak přišel ten nejkritičtější moment – stažení dlah obručemi. Tady se poznali praví mistři. Dlahy se sestavily do kruhu a postupně se stáhly kovovými nebo dřevěnými obručemi. Chtělo to sílu, ale hlavně cit. Často se sud ještě zahříval nad ohněm, aby dřevo změklo a lépe se tvarovalo. Zkušený bedňák věděl přesně, jak dlouho, jak moc, kdy přitáhnout. Učeň se tohle učil roky.

A ještě nebyl sud hotový. Přišla na řadu dna – horní a spodní. Musela zapadnout do drážky v dlahách jako ulitá. Představte si, co by se stalo, kdyby to netěsnilo – celý obsah by vám vytekl. Proto bedňáci používali třeba rákosová nebo konopná vlákna do spojů. Zkrátka vymysleli všechno možné, aby sud byl naprosto těsný.

Bedňáci ale nedělali jen velké sudy na víno nebo pivo. Vyráběli všechno možné – malé kbelíky, džbery na vodu, kádě na praní, obrovské barely na skladování. Každá domácnost něco takového potřebovala. A v pivovarech, vinařstvích nebo u zpracování potravin? Tam se bez nich prostě neobešli.

Víte, co bylo na tomhle řemesle krásné? Že se předávalo z generace na generaci. Bedňáci měli své dílny, kde pracovali s učni a tovaryši. Mladý kluk, co chtěl být bedňákem, musel projít dlouhým učením. Učil se všechno – jak vybrat dřevo, jak s ním pracovat, jak kontrolovat kvalitu. Takhle se řemeslo udrželo po staletí živé a každá komunita měla svého šikovného bedňáka, na kterého se mohla spolehnout.

Používané nástroje a materiály při práci

Práce bedňáka stojí a padá s tím, jaké nástroje a materiály má po ruce. Bez správného vybavení se prostě kvalitní bednění neudělá a o bezpečnosti konstrukce ani nemluvě.

Když se řekne bednění, většina lidí si vybaví dřevo. A mají pravdu – dřevo v nejrůznějších podobách a velikostech je základem této práce. Na staveništi potkáte hlavně fošny, prkna, latě a hranoly ze smrku nebo borovice. Proč zrovna tyto dřeviny? Jsou dostatečně pevné, aby vydržely tlak betonu, a přitom se s nimi docela dobře pracuje. Když ale přijde na náročnější projekt – třeba nějakou komplikovanou konstrukci – sáhne se po tvrdších dřevinách nebo speciálních překližkách, které se nebojí vlhkosti.

Co se týče nástrojů, tesařská sekera je taková klasika. Hodí se, když potřebujete dřevo hrubě upravit nebo vytvarovat. Ruční pila – ať už ocaska nebo rámová – to je věc, bez které to nejde, pokud chcete materiál přesně nařezat na potřebné rozměry. Dneska ale vidíte na stavbách čím dál víc elektrické okružní pily nebo přímočaré pily. Ušetří spoustu času a řezy jsou pak daleko přesnější. Na spojování jednotlivých kusů bednění slouží kladivo – bedňák jich má často víc druhů, ale nejčastěji používá tesařské s tou praktickou drážkou na vytahování hřebíků.

Hřebíky, to je další kapitola sama o sobě. Základní spojovací materiál, bez kterého se neobejdete. Vybíráte je podle toho, co zrovna děláte – jiné použijete na lehčí konstrukci, jiné na masivnější. Když stavíte dočasné bednění, volíte takové, co se pak snadno vytáhnou při bourání. Vedle hřebíků pracuje bedňák i se šrouby, svorníky a různými kovovými prvky – úhelníky, destičkami, páskami. Všechno tohle drží konstrukci pohromadě a zajišťuje, aby byla opravdu pevná a stabilní.

Vodováha a olovnice – to jsou nástroje, které bedňák potřebuje skoro víc než chleba. Pořád musíte kontrolovat, jestli je všechno správně rovně nebo svisle. Sebemenší nepřesnost se totiž projeví až v hotovém betonu a pak je pozdě něco měnit. Svinovací metr a tesařská tužka jsou pak věrní společníci při každém měření a značení. Když přijde na složitější věci, pomůže laserová vodováha nebo nivelační přístroj – s těmi dosáhnete přesnosti, o které se s klasickými nástroji může člověk jen nechat zdát.

Při práci s velkým množstvím materiálu oceníte páčidlo nebo vytahovák – skvělé na vytahování hřebíků a bourání starého bednění. Gumová palice zase poslouží, když potřebujete něco jemně poklepat a usadit na místo, aniž byste materiál poškodili. A práce ve výškách? Tam už se bez žebříků, lešení a bezpečnostních pomůcek nehnete – ochranná přilba, rukavice a pořádná pracovní obuv s protiskluzovou podrážkou jsou naprostá samozřejmost.

Moderní bedňák dneska často pracuje se systémovým bedněním. To jsou kovové nebo plastové panely, stojky a rozpěry, které vyžadují speciální spojovací prvky, klíny a šrouby. Výhoda? Rychlá montáž i demontáž. Na povrch bednění se pak nanáší odbedňovací olej nebo speciální nátěry – díky nim se beton nepřilepí k deskám a celé odstranění bednění jde pak mnohem snáz. Zkrátka, bedňák musí všechny tyto nástroje a materiály nejen znát, ale hlavně s nimi umět správně zacházet. Jen tak může odvést kvalitní práci, která vydrží a bude bezpečná.

Učňovská příprava a předávání znalostí generacemi

Řemeslo bedňáka patřilo mezi tradiční obory, kde bylo učení od píky a předávání zkušeností z otce na syna prostě nezbytné. Bez toho by se ta práce nikdy nedala dělat pořádně. Kluci nastupovali do učení docela brzy, většinou kolem čtrnácti, kdy už měli dost síly na tu dřinu, ale zároveň se ještě dokázali naučit ty všechny speciální pohyby a triky, co k bedňářství patří.

Učňovská příprava a předávání znalostí z generace na generaci začínala vlastně jen koukáním. Učeň trávil celé dny pozorováním mistra – jak drží kladivo, jak pracuje s dřevem, jak každý kousek dřeva zná skoro osobně. Pozorování mistra při práci mělo svůj smysl, protože spousta věcí se prostě nedala popsat slovy. Musel vidět na vlastní oči, jak se dubovina chová v teple a v chladu, co s ní udělá vlhkost, jak se mění během opracování.

Po pár měsících kouření dostal kluk do ruky první práci. Nic světoborného – třídil dřevo, brousil nástroje, uklízel dílnu. Možná to zní jako otrocká práce, ale tyto zdánlivě jednoduché činnosti měly zásadní význam. Naučily ho vážit si materiálu i nástrojů, bez kterých by bedňák nebyl bedňák. A mistr mu u toho pořád vysvětloval – proč zrovna tenhle kus dřeva a ne tamten, jak poznat kvalitní dub od nějakého šunťáku.

Časem přišly na řadu těžší věci. Učil se ohýbat dřevo pomocí páry a ohně – a to byla opravdová alchymie. Chtělo to sílu, ale hlavně cit. Musíš trefit přesně ten moment, kdy je dřevo tak akorát ohebný, ale ještě se nezlomí. Mistr byl při tom vždycky nablízku, vedl učňovy ruce, radil mu.

Pak tu bylo ještě předávání znalostí o různých typech sudů a jejich účelu. Sud není sud. Na víno se dělá jinak než na pivo, a zase úplně jinak na sůl nebo jiné suché věci. To všechno musel učeň pochopit – proč je to důležitý, jak to ovlivňuje celou práci.

A pak byla korunka všeho – tajemství týkající se utěsnění sudů. To byla věda sama o sobě. Sud musel držet těsně, ale zároveň se musel dát opravit, když bylo potřeba. Mistr učil, jaký materiál vzít na utěsnění, jak ho připravit, jak s ním pracovat. Každá tekutina je jiná, každá chce něco trochu jinak.

Celé učení trvalo několik let. Za tu dobu se z mistra a učně stali víc než jen kolegové – vzniklo mezi nimi pouto založené na důvěře a úctě. Učeň postupně zvládal těžší a těžší práci, až jednoho dne dokázal vyrobit sud úplně sám. Mistr jen koukal a kýval hlavou. Tímto způsobem se po staletí předávaly znalosti a dovednosti, díky kterým bylo bedňářství řemeslo, na které byla každá vesnice pyšná a které potřebovala.

Význam bedňářství pro hospodářství a obchod

Bedňářství bylo po staletí jedním z nejdůležitějších řemesel, bez kterého by se hospodářství ani obchod v Evropě i u nás v Čechách prostě neobešly. Představte si, jak by vypadal svět bez pořádných sudů – jak byste přepravovali víno, pivo, olej nebo nasolené ryby? Bylo by to skoro nemožné.

Každý sud musel být perfektně utěsněný, jinak by po cestě přišlo vniveč všechno cenné zboží. Bedňáři proto museli dokonale znát jednotlivé druhy dřeva, uměli s ohněm ohýbat dřevěné latě a měli v prstech takovou zručnost, že dokázali poskládat sud tak, aby vydržel i ty nejdelší cesty po souši i po vodě. Taková dovednost se učila celé roky a předávala se v rodinách z otce na syna.

Pro vinaře a pivovary bylo bedňářství přímo životně důležité. Sud nebyl jen nějaká nádoba na převoz – byl to nástroj, který přímo ovlivňoval chuť a kvalitu vína nebo piva. Dřevo, nejčastěji dub, dodávalo nápojům tu správnou příchuť a pomáhalo jim zrát. Bedňáři proto museli vědět, které dřevo se hodí pro jaký účel, a vybírat to nejlepší.

Když se rozjel obchod na větší vzdálenosti, ukázalo se, jak jsou sudy praktické. Byly to vlastně první standardizované obaly – každý věděl, kolik se do sudu vejde, a mohl podle toho počítat a obchodovat. Sice měl každý region trochu jiné velikosti, ale v rámci oblasti to fungowalo skvěle. Bedňáři tak vlastně pomáhali propojovat celé kraje a rozvíjet ekonomiku.

Být dobrým bedňářem znamenalo víc než jen umět pracovat se dřevem. Musel jste rozumět potřebám vinařů, pivovarníků i obchodníků, kteří na vás spoléhali. Kvalitní bedňář byl vážený partner v celém obchodním řetězci a jeho jméno mohlo rozhodnout o úspěchu nebo neúspěchu celého podnikání.

Jak rostla města, začali se bedňáři sdružovat do cechů. Ty střežily kvalitu práce, určovaly ceny a dohlížely na to, aby se řemeslo dělalo pořádně a podle tradic. Díky tomu bylo bedňářství stabilní a prosperující odvětví, které živilo celé rodiny a komunity po mnoho generací.

Pracovní podmínky a odměňování bedňářů

Život bedňářů se za poslední staletí hodně změnil, ale jádro tohoto řemesla zůstalo v podstatě stejné. Kde vlastně bedňáři pracovali? Většinou v dílnách, které bývaly přímo součástí jejich domů nebo stály někde poblíž vinic a pivovarů – tam, kde byl o sudy největší zájem. Bedňář potřeboval opravdu velký prostor, protože manipulace s dlouhými douhnami a hotovými sudy vyžaduje místo. Vysoké stropy a pořádné větrání patřily k základnímu vybavení každé slušné dílny.

Pojďme si ale říct na rovinu – bedňařina není žádná pohoda. Představte si, že celý den pracujete s těžkým dubem nebo akátem, ohýbáte dřevo nad ohněm, zatlouká obručí a taháte s hotovými sudy. To chce pořádnou sílu a kondici. Bedňáři si často stěžovali na bolesti zad a kloubů, což vlastně nikoho nepřekvapí. Pořád stojíte, shýbáte se, zvedáte těžké věci. A k tomu se nadýcháte dřevěného prachu, kouře z ohně a různých chemikálií na ošetření dřeva. Zdravotní pojišťovně jste rozhodně nebyli cizí.

Jak vypadal jejich pracovní den? V minulosti bedňáři makali od svítání do soumraku, hlavně když se blížila sklizeň hroznů nebo sezona výroby piva. Dnes už to mají bedňáři o něco lepší – standardní pracovní týden má kolem čtyřiceti hodin. Jenže když přijde sezóna, přesčasy se nedají vyhnout. Ve větších firmách máte jasně danou pracovní dobu, ale pokud jste na sebe, organizujete si čas podle sebe. Což zní hezky, ale pravda je taková, že často děláte mnohem víc, protože podnikání to prostě vyžaduje.

Co se týče peněz, to je různé. Učni začínají na nižších částkách, ale postupně se to zlepšuje, jak získávají zkušenosti. Vyučený bedňář v Čechách si vydělá slušně, zhruba jako ostatní kvalifikovaní řemeslníci. Mistři svého oboru, kteří dělají speciální sudy pro vinařství nebo destiláty, si ale můžou přijít na mnohem víc.

Když jdete na živnost, můžete teoreticky vydělat víc, ale riskujete taky víc. Musíte investovat do nářadí, dílny, a hlavně musíte umět sehnat zakázky. Všechno závisí na vaší pověsti a kvalitě práce. Když vám nějaké prémiové vinařství nebo craftové pivovary objednají speciální kusy, může to být pěkný balík, zvlášť když nabízíte něco unikátního nebo pracujete s výjimečnými materiály.

Výhody zaměstnání? Ve větší firmě máte standardní balíček – zdravotní pojištění, placenou dovolenou, důchodové připojištění. Na živnost si to všechno musíte zařídit sami, což chce hlavu a disciplínu v plánování financí. A nezapomeňme na bezpečnost – ostré nářadí, těžké předměty, oheň. V téhle práci si musíte dávat sakra pozor.

Úpadek řemesla v moderní době

Když procházíte starou vesnicí nebo listujete fotografiemi z dob našich prarodičů, možná si všimnete postav sklonených nad dřevem, jak precizně ohýbají klepky do dokonalých oblouků. Bedňáci byli kdysi nepostradatelnou součástí každé živé komunity, dnes jich zbývá jen hrstka. Co se vlastně stalo s tímto řemeslem, které po staletí drželo pohromadě každodenní život našich předků?

Představte si vesnici bez jediného bednáře. Kam byste chodili pro sud na víno? Kdo by vám vyrobil káď na prádlo nebo džber na vodu? Moderní výrobní procesy a materiály postupně vytlačily ruční práci na okraj zájmu společnosti, ale cesta k tomuto bodu nebyla jednoduchá ani rychlá.

Práce bedňáka nikdy nebyla jen o opracování dřeva. Vyžadovala hluboké porozumění materiálu – jak se dub chová jinak než jedle, proč smrk neslouží na sudech na víno, jak reaguje dřevo na vlhkost nebo změny teploty. Starý mistr dokázal poznat podle vůně a struktury, které dřevo se hodí na konkrétní účel. Musel sestavit jednotlivé díly tak, aby nádoba byla naprosto těsná bez použití jakýchkoliv lepidel či těsnění. Zní to téměř neuvěřitelně v dnešní době průmyslových těsnění a syntetických materiálů, že?

Tato znalost se předávala z otce na syna, z mistra na učně. Mladý bedňák trávil roky pozorováním a zkoušením, než se naučil správně vybrat dřevo, vysušit ho, opracovat klepky do přesných tvarů. Ohýbání dřeva pomocí tepla a vlhkosti byla téměř alchemie – jeden nesprávný pohyb a celá práce přišla vniveč. Železné obruče pak držely celou konstrukci pohromadě a zajišťovaly pevnost výrobku. Každý sud byl originál, který nesl stopy ruky svého tvůrce.

Pak přišla průmyslová revoluce a s ní továrny. Najednou se objevily kovové nádoby, později plastové – levnější, lehčí, standardizované. Postrádaly kouzlo a přirozenost dřeva, ale z praktického hlediska a ekonomické efektivity byly prostě výhodnější. Bedňáci začali ztrácet zakázky. Mladí lidé se přestávali učit řemeslu, protože v něm neviděli budoucnost. Kdo by se chtěl věnovat oboru, který zjevně umírá?

Modernizace zemědělství a potravinářského průmyslu zasadila další ránu. Velké mlékárny, pivovary, vinařství – všichni přešli na nerezové nádoby a moderní technologie. Ano, dřevěné sudy se stále používají v prémiové výrobě vína a lihovin, kde dřevo dodává produktu jedinečnou chuť. Ale to je zlomek původní poptávky. Většina současných bedňáků pracuje spíše jako restaurátoři starých kusů nebo vyrábí dekorativní předměty pro turisty než jako skutečně produktivní řemeslníci.

Dnes se informace o práci bedňáka uchovávají hlavně v muzeích a vzpomínkách starších lidí. Pár nadšenců se snaží řemeslo udržet při životě, pořádají ukázky, učí zájemce. Právě tento úpadek paradoxně přispěl k romantizaci řemesla a zvýšenému zájmu o tradiční postupy jako protiváhu masové výroby. Možná v tom hledáme ztracené spojení s minulostí, s časem, kdy věci vznikaly pomalu a s péčí.

Realita ale zůstává tvrdá – bednaření jako živé, ekonomicky životaschopné řemeslo prakticky zaniklo. Jeho budoucnost spočívá spíše v oblasti kulturního dědictví než v praktickém využití. A možná je to v pořádku. Možná každá épora potřebuje své vlastní způsoby a technologie. Důležité je nezapomenout na ty, kdo nám předcházeli, na jejich dovednosti a moudrost ukrytou v každé precizně ohnuté klepce.